.: Gabriel García Márquez
knihovnaNa paměť mým smutným courám – sto roků zklamání :(
Memoria de mis putas tristes je zatím poslední novelou kolumbijského spisovatele, kterého jsem sice potkala spíš z musu (v rámci přípravy na přijímačky na vysokou, obor španělština; dobře míněná rada pravila, že bez znalosti Cien aňos de la soledad nesmím kolem filozofické fakulty ni projít natož vstoupit), ale zamilovala si ho natolik, že se opovažuji ho vydávat za svého nejoblíbenějšího. Z jeho pera pocházejí takové nepřehlédnutelnosti jako Sto roků samoty, Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, O lásce a jiných běsech, Dvanáct povídek o poutnících atd. Nepřehlédnutelnosti psané v duchu magického realismu, kterážto školní vědomost vytane na mysli každému márquezofilovi s pouhým vyslovením jeho jména. O to větší zklamání ze setkání s zatím jeho poslední novelkou, do češtiny přeloženou jako Na paměť mým smutným courám. Kam se poděla jeho márquezovština? Tenhle Pan spisovatel přece dokáže svým typickým neuvěřitelně čtivým způsobem napsat i svůj vlastní životopis (česky: Žít, abych mohl vyprávět), tak proč najednou taková stagnace? Starý pán (1927) se nám snad vypsal či co...
Kniha líčí příběh devadesátiletého staříka, který se rozhodne oslavit kulatiny v náručí panny. "Panenka" ho však na stará kolena zvláštním způsobem uhrane. To je v kostce děj. Opravdu není potřeba ho nějak víc rozvádět. Je spíš určitým rámcem k rozvedení myšlenek, které nám má zprostředkovat. Jenže toporně. Atypicky. Nemárquezovsky. Nevím, jestli je to tím obrovským očekáváním, s jakým jsem tu útlou knížečku otevírala, nebo hloubkou generation gapu, ale smutné coury rozhodně nebudou patřit k titulům, které bych vnucovala všude okolo. Asi se nebudu s nepochopením dívat na ty, jež tahle znalost obešla. Škoda, přeškoda...
Horší je, že své zklamání nedovedu postavit na ničem konkrétním. Možná k tomu přispělo i prostředí, ve kterém jsem to četla – nacpané metro cestou do práce beletrii pranic nepřidá, ale určitě to není celý a jediný důvod, proč bych Na paměť mým smutným courám zařadila do knihovny jen z úcty k velkému jménu. Je to spíš POCIT, který ani nedovedu pořádně popsat. Špatný pocit. A veliké zklamání. Musím tomu dát trochu odstup, potom to třeba budu schopná nějak zformulovat. Dost by mě zajímaly názory jiných...
linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk
.: poslal oli 29.10.2005, 13:35:32
Komentáře
(m - Mail - WWW
)
půjčíš? přečtu, přidám názor
(oli - Mail - WWW
)
pujčíš. a vrátíš ty předchozí? :))
já nesouhlasím (Jana - Mail - WWW
)
Víš - je to zvláštní...uznávám, že se kniha vymyká ostatním, ale upřímně mě zaujala snad i víc, než zamotaných propletených chaotických Sto roků samoty... když Marquéz třeba cituje texty svých fejetonů, musím říct, že to je nádherná...ale opravdu nádherná jazyková a myšlenková konstrukce. Je to naopak důkaz toho, že se nevyhýbá žádným tématům v jakémkoliv věku a především je dokáže v kontextu se svým věkem úžasně skloubit:-)
Přidání komentáře...
